Ackee lajf: Singltrek – cesta tam a zase zpátky

Aneb jak se z projížďky na kole může stát boj o přežití, když uvěříte několika faktickým lžím.

Pokud nevíte, co je singltrek, mám pro vás na úvod stručnou definici. Singltrek je trasa určená pro horské kolo, která šířkou odpovídá jednomu kolu a vede náročnějším terénem. V Ackee se singltrek používá pro označení tradiční vyjížďky na kolech, kolem které koluje několik mýtů a polopravd. A jako čerstvý absolvent této Ackee akcee a zastánce ověřování informací jsem ty nejčastější z nich popsala a vyvrátila v tomto blogu.

Není to nic těžkýho

To, že to není nic těžkýho a zvládne to opravdu každej, jsem slyšela několikrát. Proto jsem se odvážně rozhodla, že se přidám taky. Podezření, že to nebude tak úplně pravda, jsem poprvé pojala, když se začalo vzpomínat na jeden z minulých ročníků, kdy pro jednoho z účastníků letěl záchranný vrtulník, a když se v kanálu na Slacku objevilo doporučení si před akcí projít knížku jménem “Bikerská bible”. Nechyběly tučně vyznačené tipy jako “splyňte s kolem” a “pumpování – singltrek je plnej boulí”. Poslední větě pořád nerozumím.

Jedeš se jen tak projet na kole

Den před odjezdem se ještě ujišťuju, jestli mám vážně všechno – kolo, dobrá nálada, bikerská bible, potřebuju ještě něco? Odpovědí mi je, že se přece jedu jen tak projet na kole. Když dorazíme na místo, překvapí mě, že několik účastníků zvolilo elektrokolo. To jsou ty kopce tak náročný? Půjčím si tedy svoje horský kolo, který jsem vybírala čistě podle dvou parametrů – cena a barva – a někdo se mě zeptá, jak často jezdím na kole. “Počítají se Rekola?”, ptám se nejistě, protože pokud nepočítám projížďky na kafíčka ve Stromovce, tak tohle je moje první kolo v tomto roce. Ale to přece nevadí, protože se jedu jen tak projet.

Začátečníci mají jinou trasu

I když vnitřně začínám trochu panikařit, uklidňuje mě myšlenka, že za chvilku se rozdělíme na dvě skupinky podle výkonu, jak mi bylo řečeno. Někdo (já) pojede tu lehčí trasu a ti motivanější (zbytek) pojedou těžší. Na pomyslným startu se dozvídám, že není žádné my a oni a ani lehká a těžká trasa, všichni pojedeme to stejný. Za slov podpory jako to zvládneš, to není těžký, jezdím tady se svým čtyřletým synem se tedy vydáváme na cestu.

Jaký si to uděláš, takový to máš

Držím se vzadu, protože je přece potřeba, aby někdo hlídal peloton z povzdálí. Pět kilometrů povzdálí bude snad stačit. Ne nadarmo se říká borec na konec. Když najedeme na první část trasy, snažím se mezi brzděním hlavně neumřít. Upřímně se začínám těšit na tu asfaltovou kopcovitou část, protože ta nemá žádný kořeny, pod který bych mohla spadnout. Po několika kilometrech, kdy se mi podařilo díky mému systému brzda-brzda dojet na první zastávku, se dozvídám, že část týmu nás opouští a část týmu (nevím proč) začala z nudy jezdit na zadním kole. Pokud jsme něco jako společenstvo prstenu, tak jsme právě ztratili Boromira.

Chce se mi říct, že to nevypadá jako jen tak se projet na kole, ale protože hrdinové nekecaj a jdou tam, kam nechce nikdo, pokračujeme dál. Cesta ubíhá a mě to začíná bavit. Nejvíc asi část, kdy se jede do kopce, protože to poprvé nejsem poslední.

Když má něco popis náročný, není to náročný

První zastávka je na koláč. Konečně. Začínají se počítat padlí a zranění. Sem tam se zavzpomíná i na minulé ročníky a pády, které se staly tam vč. legendárního zásahu vrtulníku. Naštěstí se mi po cestě podařilo se hodně ušpinit od řetězu na kole, takže to vypadá, že do toho fakt šlapu na maximum. Po posilnění se vydáváme zpět na trasu, která je značená černou barvou a popisem “náročná”. To je ale prý jenom takový chyták na zmatení nepřítele a vůbec neodpovídá realitě, protože trasa je jednoduchá a jaký si to uděláš, takový to máš. Tohle podle mě říkají všichni Češi před tím, než pro ně letí vrtulník v Tatrách.

Pravdu zjistíš až na konci pořadu

Cesta utíká a já s každým dalším kilometrem nabírám sebevědomí a začíná mě to upřímně bavit. Během cesty dostávám i několik užitečných rad jako třeba pedály měj rovně, ať se ti to někde nazašprajcne nebo klidně se do toho postav, nemusíš v tom jen tak sedět a moje nejoblíbenější a nejužitečnější brzdi oběma brzdama. Navzdory očekávání dojedeme do cíle v (skoro) plném počtu a i přes prvotní strach a zoufalství jsem šťastná, spokojená a nahlas přiznávám, že mě to bavilo a bylo to super. A měním svůj názor na jednu z polopravd: Jaký jsem si to udělala, takový jsem to měla. A já to měla skvělý.